Být slyšen. Být přijat. Být sám sebou.
V dnešním světě se může zdát, že je to vzácnost. A přitom je to tak moc potřebné. Protože někdy stačí, aby tu byl někdo, kdo jen tiše naslouchá a najednou se ve vás něco uvolní.
Jak poznáte, že vám někdo doopravdy naslouchá?
Myslím si, že spousta lidí dnes vůbec nemá prostor být doopravdy slyšena.
Že sice mluvíme často, ale nikdo nás opravdu neposlouchá.
A přitom právě být slyšeni a přijati takoví, jací jsme, může být první krok k mnohem lepšímu a naplněnějšímu životu.
Prostě být bez masek. Bez přetvářky. Bez strachu.
Tohle přijetí je hluboké, klidné… a osvobozující.
A já věřím, že každý z nás si tenhle pocit zaslouží zažít.
Opravdové naslouchání je tiché, nenápadné. Není v něm žádné „měla byste“, žádné „já bych na vašem místě…“
Je v něm jen prostor. Prostor být. Prostor dýchat. Prostor říct nahlas věci, které jste třeba ještě nikdy neřekli.
Pamatuji si, když mi poprvé opravdu naslouchal jeden kamarád z vysoké školy.
Bylo to pro mě něco nového a nezvyklého, protože jsem se často schovávala za své masky.
Najednou tu byl někdo, kdo mě jen poslouchal. Neopravoval mě. Nesoudil mě.
Byl plně přítomný – a já v jeho pozornosti cítila přijetí.
A právě to mi poprvé umožnilo být opravdu sama sebou. Nic nepředstírat. Jen být.
Proč je tak těžké mluvit otevřeně?
Mluvit o tom, co cítíme, není jednoduché.
Vyžaduje to odvahu ukázat se takoví, jací opravdu jsme.
A s tím často přichází strach – co když to bude moc? Co když nás někdo nepochopí? Nebo rovnou odmítne?
Zrovna nedávno jsem po delší době volala s kamarádem, který žije v zahraničí.
Řekla jsem mu, že teď procházím něčím težším v oblasti zdraví, a když jsem začala mluvit o tom, co se děje, přerušil mě: „Počkej vteřinku.“
Položil telefon. Když zavolal zpět, začal mluvit o svém pracovním projektu. Moje věta zůstala viset ve vzduchu. Nikdy jsem ji nedokončila.
V tu chvíli jsem se vnitřně usmála. Mám ho velmi ráda, ale je to přesně jeden z lidí, které mám kolem sebe, co neumí opravdu naslouchat. Beru ho takového, jaký je a vím, že toho má teď hodně, vyslechla jsem si ho, pochválila ho za úspěchy a život šel dál 🙂
Ale naprosto chápu, že pro mnohé je tohle důvod, proč raději mlčí. Taková situace může vyvolat pocit nedocenění, možná i méněcennosti?
Věřím, že všichni lidé mají co říct. Ale je méně těch, co umí v tomhle uspěchaném světě naslouchat. Potom vzniká kultura lidí, kteří se cítí nevyslyšeni, osamoceni a nepřijati.
Co se děje, když nás někdo opravdu slyší?
Ten rozdíl poznáte okamžitě.
Najednou není potřeba se hlídat. Není potřeba se vysvětlovat. Mluvení často plyne samo o sobě, cítíte se nenuceně a klidně, někdy až euforicky 🙂 Jen jste a někdo vás vidí a slyší.
Jedna moje kamarádka mi během hovoru řekla: „Já vlastně vůbec nevím, proč teď brečím. Ale je to poprvé po dlouhé době a je to hrozně super.“ A začala se smát 🙂
V tu chvíli jsem věděla, že se děje něco důležitého. Nešlo o žádné zásadní poznání. Šlo o to, že si dovolila být. A já u toho mohla být s ní. Bez hodnocení. Bez spěchu. Bez „měla bys“ nebo “neměla bys”.
Tohle stačí. A někdy je to přesně to, co léčí.
Naslouchání není terapie. Není to koučink.
Je to něco mnohem jednoduššího a přitom tak silného, že to může změnit celý den.
Někdy i celý životní směr 🙂
Diskrétní prostor s empatií.
Nejnovější příspěvky
Rubriky
Zasloužíte si být slyšeni. Bez podmínek.
Jedna z nejtěžších věcí je dovolit si říct nahlas, co nás tíží.
A druhá, hned po ní, je doufat, že to na druhé straně vůbec někdo unese.
Že to nebude „moc“. Že si o nás nezačne myslet něco jiného. Že zůstaneme přijati.
Tahle obava v nás často zůstává roky.
A my pak říkáme věci jen napůl.
Usmíváme se, i když bychom nejraději mlčeli. Mlčíme, i když bychom potřebovali křičet.
Ale ono to může být jinak.
Nemusí to být rozhovor, po kterém se změní celý svět.
Stačí jeden bezpečný prostor. Jedna chvíle, kdy můžete dýchat a nemuset nic hrát.
Jedna hodina, kdy vás někdo slyší – opravdu, celým srdcem – a neodchází.
Celý život jsem byla člověkem, ke kterému chodili kamarádi a svěřovali se. Nikdy jsem si neuvědomovala proč, ale pak mi někdo řekl, že je tak fajn, že jsem ho neodsoudila a mě to vlastně zarazilo, protože proč bych sakra někoho měla soudit za to jaký je? 🙂 Přišlo mi to komické v tu dobu komické, teď už vím že je za tím něco mnohem hlubšího.
Je to i důvod, proč vznikl projekt Naslouchám. Nesoudím.
Protože vím, jak moc může změnit, když je na druhé straně někdo, kdo zůstane.
Neptá se hned proč. Nehledá řešení. Jen je s vámi.
A pokud máte pocit, že byste tohle chtěli zažít i vy, víte, kde mě najdete.
Nemusíte být připraveni. Nemusíte vědět, co přesně chcete říct.
Stačí jen, že chcete být slyšeni.
To ostatní už spolu zvládneme.
Naslouchám lidem, kteří potřebují bezpečný prostor, kde mohou být sami sebou a mohou se cítit přijati takoví, jací jsou. Nabízím možnost odložit starosti, promluvit si nebo jen chvíli nebýt sami.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu 🙂